Výstup na tak vysoký kopec z pohledu naprostého vysokohorského zelenáče

Cíl výpravy: Chan Tengri (7010 m.n.m.), Ťan Šan, Kyrgyzstán/Kazachstán

Trasa: severní normálka z ledovce Inychek – obtížnost 4 UIAA + fixní lana

Členové výpravy: Já (Kuba) a oni (Pavel, Petr, Ryšo a Maruška)

Časotrvání: 15.7.2017 – 9.8.2017

Vrchol: 31.7.2017 – Pavel 14 pm, Petr 16 pm, Kuba 17 pm

Náklady: nemalé

Vše to začalo v listopadu před třiceti léty, kdy jsem se narodil. A po cestě po časové ose do okamžiku t0 výpravy jsem dostal nápad, či lépe řečeno jsem snil o pořádném kopci (určitě to byl sen o Rupálske stěně – sny přece nemůžou být malé). Výlet na Chána organizoval ošlehaný himalajista Pavel Burda (prý dal Manaslu). Inzerát vysel na Pohoře (asi). Po jednom únorovém telefonátu bylo vymalováno a věděl jsem, co budu dělat dalšího půl roku (jezdit na kole jak šílenec, shánět matroš a rady a hlavně přesvědčovat manželku, že to vlastně bude levný a bezpečný výlet). Expedice se celkem skládala z pěti lidí, kteří se maximálně viděli dvakrát u oběda na Karláku. Velitel – Pavel Burda, zdravotník – já, komediant – Petr, svalovec – Rýšo a něžná květinka – Maruška (upozornění Rýšo a Maruška jsou: za a) Slováci a za b) milenci).

 

1

Z leva: Maruška, Rýšo, Pavel, Petr a já (Kuba).

Krátce k cestě do BC. Letěli jsme po trase Praha – Istambul – Biškek. Poté přesun autem do Karkary a další den vrtulníkem do severního BC na ledovci Inylchek. Zkušenost Pavla se ukázala hned první den, kdy se nevlezl do letadla z Istambulu. Prevít dostal 600 euro a noc zadarmo v Hiltonu v centru Istambulu. I tak krásně všechno stihl.

 

13

Naprosto bezpečný let s novými kyrgyzskými piloty (zkušení kazašští záhadně došli).

 

 cof

Plán útoku: počítáno od transportu z Biškeku.

Než se pustíme do nerovného boje s živly (zima, horko, sníh, slunce, kopec, málo piva), je třeba vyzvednout jeden aspekt naší výpravy a to morálku. Ošlehaný vlk Pavel dobře věděl, že je třeba nováčky začít připravovat na drsné podmínky Ťan Šanu, kde není wifi, pivo a holky. Zocelováni pojal klasickým a staletími osvědčeným způsobem a to šikanou. Takže jsme hráli karty – prostě klasické „prší“, ale s tím, že jsme postupně zaměnily významy skoro všech karet (listový král byla srdcová sedma, atd.). Šťastlivec, který prohrál, dostával nejrůznější úkoly. V civilizaci se jednalo zejména o co největší ponížení jedince – skoro vždy Petr (nevím, jestli to má spojitost, ale Petr je povoláním hudebník). Ve vysokohorském prostředí se jednalo zejména o fyzické tresty (klikování ve výškových táborech, příprava pití a jídla, a obzvláště oblíbený trest byl vysvlíkání do trenek a běhání po sněhu). Takové „psycho prší“ dá zabrat, když jste v C3 totálně rozmrdaní a musíte přemýšlet, jestli ten kluk je kluk, a nebo kárová desítka. Jedincům změkčilým polštářem evropské civilizace se to může zdát kruté, ale tímto způsobem z nás Pavel udělal partu, která na kopci fungovala jako namazaný stroj.

 

46

Sázky jsou vysoké.

 

47

Zas tak teplo nebylo (jinak to je Petr).

Další cennou zkušenost, kterou na nás Pavel přetáhl, bylo to, že dokud máme možnost jíst, tak musíme sežrat úplně všechno. V reálu to teda vypadalo tak, že jakmile někdo projevil náznak plnosti, ostatní ho motivovali dojíst zbytek (klasické dokud nedojíš, nehneš se z místa) až po výhružky fyzického násilí, či lakonické konstatování typu: „teďka nejsi kurva schopen dojíst a pak na kopci nečekej, že tě bude někdo zachraňovat“. V druhé polovině expedice jsme už samozřejmě nepotřebovali být motivováni do jezení. Jakmile jsme se z kopce dostali do BC, tak jsme byli jak kobylky. Dostalo se to až do extrému, že jsme brali nedojedené jídlo od ostatních výprav (párkrát to byla skutečná ostuda, když hladový Pavel bral talíře lidem, u kterých nebylo jasné, zda už s jezením skončili). Další kulinářská specialitka byla situace, kdy některý člen výpravy třeba jen z nepozornosti odložil příbor. V lepším případě se ozvalo „už nebudeš?“, v horším zmizel talíř.

Třetím pilířem našeho úspěchu byla naprostá férovost a rovnost v přístupu všech členů expedice. V kombinaci s Pavlovou zkušeností kdy a kam jít a kdy a kam co brát a nebrat nám ušetřila spoustu energie.

Dem na to. Chronologický popis dramatických události na kopci:

den 1: Maršutkou z Biškeku do Karkary.

 

11

Pohoda v Karkaře.

den 2: Přílet vrtulníkem z Karkary do BC v 4000 m.n.m. Nic se nestalo, nikdo nic neztratil a nikdo nedostal žádné příznaky výškovky. Aklimatizační trek po ledovci.

 

20

Tak a poslední spojení se světem je pryč. Jak má pak člověk zjistit, jestli Aru konečně dal Frooma.

den 3: Aklimatizační výstup do C1 spojený s vynáškou stanu, Coca coly a pár travellunchu.

 

37

Opalováni a první seznamování s Chánem.

den 4: Skutečný den D. První test fyzických a hlavně psychických sil. Těžká vynáška do C1. Krosny měli nejmíň 25 kg, brali jsme vše potřebné k přežití na kopci. Těžkost dne asi nejlépe ilustruje to, že jsem nechal plech Radegastu v BC (kdo mě zná, ví, že to je neodpustitelný projev slabosti :D). Z druhé strany barikády, ale musím přiznat, že v Pavlově stupnici teroru to byl dvojkový den. Jednička znamená žraní v BC a pětečka je vrcholový den.

 

38

Výhled z C1 na severní Inychek.

den 5: Asi nejhorší den v aklimatizační a přípravné fázi na kopci. Ani sám Mrqa se o tomto dni nevyjadřuje v rukavičkách (trvalo jím to 9 h). Jde o to, že člověk se musí dostat z 4500 m.n.m. do 5400 m.n.m. bez možnosti úniku. Buď dojde do C2, nebo se musí vrátit do C1. Cesta nám trvala 6 h. Čas docela dobrý, ale to psychické utrpení nepředstavitelné. Každý krok bolel, chyběl dech, všechno se dělo zpomaleně a celou tu dobu člověk vidí, kam musí dojít. Třešničkou na dortu bylo to, že jsme šli po vydatném sněžení, takže jsme museli prošlapávat. Poslední kus kolmé skály (asi 50 m) pro mě osobně představuje čiré zlo. Mé vyčerpáni dokumentuje, že po dosažení C2 plošiny mi trvalo ještě 15 min dostat se ke stanu (cca. 70 m). Po 20 min kochání se svým triumfem, čti snaha o to se nepoblít. V této disciplíně sem byl nakonec lepší než Petříček, který vypadal jak po týdenní kalbě s poláky v „pijalně vudky i piwa“. Sešup do C1 po fixech trval 2 h. Poté už jen travellunch, kola, karty a spánek. Jen tak pro zajímavost v plánu byl tento den označen jako dvoječka, ale po zralé velitelské úvaze Pavel přehodnotil den na čtverkový (komentoval to se slovy: „hoši co budete kurva dělat za týden, kdy půjde do tuhého, dneska to bylo dobrovolné).

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Já jsem zrovna v aktivní (trvá pár sekund) a Pavel je v pasivní fázi (trvá několik minut).

den 6: Pohoda sešup z C1 do BC. Maximálně 2 h cesta, když se nespěchá a člověk se kochá výhledy.

 

cropped-img_20170722_1932165.jpg

Výhled na Chan Tengri z BC.

den 7: Tímto dnem jsme započali hlavní aklimatizaci. Taky pohoda, za 2 h je člověk v C1 a může se kochat výhledy a hrát karty o kliky. Vyráželi jsme až po obědě, aby jsme do sebe narvali co nejvíc kalorií. Den byl zvláštní v tom, že všichni z kopce kvůli špatné předpovědi utíkali. Další den mělo napadnout 70 čísel sněhu, ale až k poledni. Plán byl jasný – dostat se do C2 před sněžením. Vyrazit velmi brzo a tam třeba několik dní hrát karty ve stanu a aklimatizovat se, kdyby bylo chujové počasí.

 

41

C1 (červený stan – Češi, zelený – Polák, malý oranžový – Slováci).

Den 8: Vstávali jsme ve 4 ráno. Přes noc nic nespadlo a nebe bylo vymetené. Takže jde se na to. Cesta tentokrát trvala o hodinu méně, i když jsme šli tentokrát na těžko (dva stany, jídlo na týden, všechno teplé oblečení). Šlo se dobře. Napodruhé a hned člověk necítí, že umírá, ale že to nějak dá. Samozřejmě pozitivní pocity skončili pod kolmým skalním výšvihem do C2. Jestli měl Chán záměr někoho někde mučit, tak to bylo tohle místo. Čistý design zla (naivní úvahy jedince, který ještě nevěděl co ho čeká později :D). Na cílovou plošinu ve výšce 5400 m.n.m jsme se všichni v pohodě dostali. Takže jsme mohli vesele hrát karty o kliky.

cof

Pekelná cesta C1 – C2.

den 9: Jelikož se předpověď ukázala jako lichá a nenasněžilo, vyrazili jsme po snídani na aklimatizační vrchol Chapajev (6100 m.n.m.). Jako první oběť výšce padla Maruška, které nebylo dobře a na Chapajeva s námi nešla (ale zajímavé je, že ani nevařila oběd v táboře!!!). Hned ráno jsem si vysloužil ostruhy a respekt ostatních borců, když jsem se málem zabil na krátkém ale ostrém ridgi. Od té doby posměšně nazvaný „Kubas ridge“. Ten se nachází asi 100 výškových metrů nad táborem od něho se jde po sněhu kolmo vzhůru až na nějakých 5800 m.n.m., kde začíná skalní lezení. Lezení po skále končí těsně pod vrcholem. Cesta na vrchol mi trvala 5 h a cesta dolů 1 h. Byl to můj výškový rekord. Jo byl jsem sám se sebou velmi spokojen :D. Ale další kaňkou na suprovém dnu bylo to, že Rýšo na začátku skalního lezení otočil. Tímto dnem si myslím, že se zpečetilo, kdo dá a nedá Chána. Měli jsme za sebou dva trojkové dny a kompletní úspěšnou aklimatizaci.

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Prý, že mě Petr vyfotí. Ale než on se s tím fotákěm vykokotí, já padám vyčerpáním.

den 10: Laskomina v podobě spadnutí z C2 do BC. Všichni se těšili na jídlo, kolu, slivovici a slíbený odpočinek před grande finále.

 

cof

Ani C2 není tak vysoko, aby si chalani nemohli vychutnat cigárko.

den 11: Tento den byl čistě odpočinkový. Bože to byla úleva, žádné jebání ve stěně. Prostě jen karty, knihy a hlavně jídlo. Na druhou stranu srdce nováčku byla sevřena strachy z důvodů očekávaného masakru vrcholového dne. Pochyby jestli a zda na to máme. Jestli nebude šílená zima, jak poznat kdy to máme otočit a dalších asi miliarda pochyb. Prostě psychicky těžký den. Ale co, přece se nevzdáme, aniž bychom to zkusily. Myslím, že v téhle chvíli byla Maruška rozhodnuta, že nebude zkoušet atakovat vrchol. Rozhodnout se po zdravé úvaze, že na vrchol nemám, je šíleně těžké a zaslouží si respekt. Člověk se na vrcholový den připravuje půl roku, na nic jiného nemyslí, stále si v mysli přehrává co a jak se stane a nestane. Během výpravy se neřeší nic jiného, mluví se jen a jen o vrcholu, člověk ho stále vidí před sebou. Nooo, popravdě víc se mluví o ženských. S přibývajícím časem v izolaci někde na konci světa brání kolapsu z nadržení jen akutnější kolaps z fyzického vyčerpání.

 

dav

Někteří zženštilí borci se dokonce během expedice sprchovali.

den 12: Konec keců a přemýšlení o píčovinách a dem na věc. Snídaně a oběd byla na dlouho poslední normální jídla. Poté zkontrolovat x-krát, že máme jako skupina vše k přežití a hurá do C1. Lehoučký den zakončený kartami o 50 kliků.

 

36

Začátek stoupání do C1 (fotí Rýša).

den 13: Po snídani výšlap do C2. Jak jsme byli krásně zaklimatizováni, tak nám cesta rychle utekla (Pavlovi dokonce za 3,5 h, mě za 4 h). Jak tohle byla obrovská chyba se snad ani nedá vypovědět. Prostě jsem to přestřelil v euforii z toho, že mi to šlape. Následky jsem trpěl další tři dny, zrovna ty fyzicky nejtěžší tři dny v životě. V C2 se mi udělalo špatně a už jsem toho moc nesnědl, šel jsem spát.

 

54

Konečně v C2.

den 14: Ráno jsem se cítil, jako by mě někdo zmlátil. Trpěl jsem nechutenstvím a docela velkou slabostí. Myšlenka toho, že se musím dostat na Chapajeva ve mně vyvolávala různé pocity, ale radost to nebyla. Nic, jestli chci dát vrchol, musím se kousnout. Nakonec sem se na Chapajeva dostal po 4 h. Zas ne tak špatný čas, když minule na lehko mi to trvalo o hodinu déle. Ale nenechte se vysmát, procházka to nebyla. Z Chapajeva se pak musí spadnout do 5800 m.n.m. do tábora C3. Pavel „naštěstí vybral místo v 5900 m.n.m., takže jsem ušetřili celé kilo při cestě na vrchol. Někdo by se mohl štenkrovat, že spát na převěji není košér. K tábořišti jsem se doklopýtal z posledních sil. Hned na to začala sněhová bouře. Celou výpravu nás doprovázel kolega Radek z Polska. Během stavění jeho stanu za bouře padlo tolik kurev, že se divím, že to Chán vydržel. Poté už jen sladké zapomnění v polospánku (stále sem nic pořádně nesnědl a nevypil).

 

DCIM100GOPROGOPR2345.JPG

A v reálu je ta stěna ještě kolmější.

den 15: Vrcholový den – očistec skončil a může začít peklíčko (a za to člověk platí a těší se na to bůh ví jak dlouho). Budíček máme na čtvrtou. Plán je takový, že Pavel s Radkem vyráží v 5,30 a já s Petrem v 6 ráno (vyrazili jsme docela pozdě, protože nás Kazaši, co tahali fixy, varovali, že v noci je šílená zima). Už v jednu ráno jsme slyšeli procházet ostatní horolezce, co vyrazili hodně brzo. Naše grupa vstávala ve 4 ráno. Pavel uvařil čaj, něco jsme zakousli (nějakou tyčku), trocha čaje, a připravit vybavení na výstup. Ve spacáku jsme spali s vnitřními botami, jakmile jsme se probudily, tak jsem si dali i svrchní boty do spacáku aby se zahřáli. Poté jsme si naposledy řekli všechny důležité informace (těžké úseky, časový plán, za jakých podmínek to otočit, atd.). Ze stanu jsem vyšel tak rozehřáty, že jsem si mačky nasazoval s holýma rukama. V té době už byl Pavel s Radkem daleko od stanu. Vyrazili jsme s Petrem mírným stoupáním na vrchol. Šlo se mi velmi špatně, cítil jsem se prázdný, bez benzínu. A chůze ve sněhu mi na radosti nepřidávala, síla mi s těla odcházela každým krokem (následky toho, že sem nic nejedl nějaký ten den). Nejvíc jsem se bal omrzlin na nohou (mám slabý oběh krve v periferiích), a že to kvůli omrzlinám budu muset otočit. Jakmile jsme se po 30 min dostali na skalnaté podloží, začal jsem se cítit líp (jednak začaly fixy a tedy jsem mohl námahu rozložit na víc části těla, a taky brodění ve sněhu ještě nikomu nepřidalo). Podmínky pro výstup byly excelentní – azuro, bezvětří, jen mínus 20/25 °C. Ale i přes tak suprové podmínky a docela dobré oblečení začne člověk chladnout. Důvod je ten, že se pohybuje velice pomalu a furt odpočívá. Začaly mi mrznout prsty na pravé noze. Takže od 7 do 10 ráno jsem se soustředil jen na to, abych nezapomněl s prsty hýbat (metoda docela fungovala a vnitřně jsem věděl, že mi neumrznou). V 10 ráno stěnu zalilo slunce (v životě jsem nezažil takový teplotní skok, byl to jako výbuch atomovky. Z mínus 20 to muselo jít tak na + 15/20 °C). Ale i když bylo vedro tak sem si nic nesundával, ze strachu ať nic neztratím (jen jsem rozepnul vše, co šlo, a vyměnil péřové rukavice za membránové). Do 6400 m.n.m. jsem ještě stíhal Petrovi, ale poté jsme se rozdělily. Už jsem fyzicky nezvládal jeho „šnečí tempo“ :D. Nebyl daleko, stále jsem ho vyděl. Dokonce jsme se ještě potkali pod kolmým skalním výšvihem v 6800 m.n.m. To je to místo, kde to musíš otočit, když jsi si schopný si přiznat, že jsi v p-č-. Protože dalších 100 kolmých metrů je rozsekávačka. Ten den jsem si naposledy loknul čaje, dal cukr a naběhl jsem do toho s tím, vlastně ničím (v hlavě jsem měl prázdno).

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Trocha toho vertikálu v 6800 m.n.m.

Po 100 výškových metrech jsem potkal Pavla zbíhajícího z vrcholu. Asi tušíte, na co jsem se ptal: Jak daleko? Ještě 5 h mrdání (Pavel šel mezi prvními a musel se brodit v hlubokém sněhu), když na to máš, ale ty bys to měl otočit, bylo něco kolem 13 h. Po dlouhém přemlouvání, které jsem úspěšně zamítl, jsme se dohodli tak, že to zkusím na skalní výšvih, z kterého jde vidět na vrchol. A jestli se tam nedostanu do hodiny, tak točím. Na výšvihu jsem potkal vracejícího se Radka (ten mě jen povzbudil v tom, že tam kurevsky fouká). Dostal jsem do sebe Marsku a vydal jsem se přes poslední skalní lezení na sněhové pole vedoucí na vrchol. V té době jsem potkával ostatní horolezce, kteří se vraceli z vrcholu. Jdu, klopýtám, tahám se po fixu na horu, v hlavě mi křičí alarm. Je pozdě, si slabý jak čaj, když se tady něco vykurví nikdo tě nezachrání. Na druhou stranu jsem se rozhodl pár dní před výstupem, že obětuju účast na Beskydské sedmičce a dám do vrcholového pokusu všechno, i kdybych se měl regenerovat do konce života. Vnitřní boj skončil ve chvíli, kdy jsem viděl Petra, že je 20 min od vrcholu a já vlastně jen 1 h cesty. Od té chvíle šel hlas rozumu do hajzlu, v hlavě byl jen vrchol (přesně ta situace, před kterou Vás jakýkoli horolezec varuje – vrcholová horečka). Člověk ztrácí kontrolu nad svým jednáním a jde přes instinkt přežití. Po půl hodině potkávám Petra totálně sjetého endorfiny, dodává mi kuráž, že teďka už to utrhnu. Započínám útok na vrchol, začíná šíleně foukat. V tento den, jsem poslední člověk snažící se o vrchol. Vítr mě začíná probírat z transu a dochází mi, že teďka jsem na světě poprvé skutečně sám. Začínám se šíleně bát, a začíná mi být pořádná kosa. V těle nemám kalorie, které by mi pomohli zahřát tělo. Nebudu zdržovat, přes veškeré útrapy jsem se dostal na vrchol. Poslední kroky k vrcholu jsem sjetý endorfiny (už jsem v Biškeku na pivu a cigárku). Vytahuji kamerku a udělám 20 sekundový záběr okolí. Na to abych udělal vrcholovou fotku už nemám morál, je 17 h odpoledne, šílená zima a já jsem ve stavu totálního vyčerpání. Okamžitě to točím a v podstatě běžím z vrcholu. Koktejl euforie a strachu v mém mozku přesvědčil tělo, že je to v pohodě a není unaveno. Z vrcholu se dostávám na 6700 m.n.n do 1 h. A tady jsem v podstatě skončil, maratonci tomu říkají zeď (ale to je jen slabý náznak toho jak se cítím). Poprvé za několik dní mam hlad, rvu do sebe úplně všechno – cukry, dvě musli tyčinky. Vyleju 1 l vody, aby mě netížila a jdu se pokusit o sestup (už jen 800 výškových metrů). V sestupu potkávám nějakého týpka. Začne mě zdržovat, i když jsem nad ním. Ani mě nenechá z lana sundat osmu a už slaňuje (kurva to je ko–t, říkám si). Pouštím ho dopředu, a on začne slaňovat jak retard. Super zapadlo slunce, začalo sněžit a zbývá mi ještě kus cesty. Normálně jsem klidný a vyrovnaný jedinec, ale z toho týpka jsem se málem zbláznil. V riskantním úseku, kde bylo více možností jsem ho předlanil a utíkal o sto šest do tábora. Dolanil jsem poslední fixy, ale věděl jsem, že ještě nemám vyhráno. Čekal mě docela nebezpečný traverz po sněhu nad propastí. Nakonec jsem ho uklopítal a už mě jen čeká brodění ve sněhu. V 21.30 jsem u stanu, koordinaci těla jsem měl jak típek po prokalené noci. Od Pavla dostávám gratulaci, čaj a Coca Colu. Petr je v deliriu, nekomunikuje a já jdu spát. Usínám s naprostým klidem v duši, všichni jsme to dali a nikomu se nic nestalo. A ten pocit jak jsem „hustě krutý típek“ je opojný.

 

93

Takhle vypadá svět z vrcholu Chán Tengri!!!!

Den 16: Probuzení do světa, ve kterém jsem vylezl Chána není nikterak radostné. Jednak je sněhová bouře a pocity těla jsou alarmující. Hlava bolí jak střep (asi protože, že jsem skoro nic nepil), žaludek na vodě (už 4 den šíleně podrážděný), svalová horečka (tělo už rezignovalo na jakoukoli regeneraci čehokoli). Vstali jsme v 6 ráno, ale do C3 jsme vyrazily až ve 12 h. Všichni jsme byli jak opilí. Každý pohyb bolel. Petr dokonce chtěl zůstat ještě jeden den v C3. Vypadal hrozně, ale sám by se další den dolu dostat nezvládl.

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Malá meditační pauza při balení.

Takže jsme ho donutily jít s námi. Byl to třetí pětkový den za sebou a čekala nás lahůdka. Takový malý „inside joke“ od Chána. Výstup na Chapajeva (jenž sám o sobě je po vrcholovém dnu masakr), ale cestou musíme překonat 8 m ledovou stěnu. Těch 200 výškových metrů k průrvě není žádná prdel. Šli jsme ve sněhové bouřce s nulovou viditelnosti. Jde se po obrovské převěji (samozřejmě jsme znali historky o tom, jak člověk spadne do prázdna a už ho nikdo nikdy nenajde). Výstup přes průrvu nám ve 3 lidech trval 2 h 15 min. Petr k průrvě dorazil o hodinu později než první Pavel. Každý z nás zvolil jinou výstupovou techniku, ale ani jedna nebyla optimální. První šel Pavel, poté já. S Pavlem jsme poté na laně vytáhli naše bágly. Abych nezavázel, vyrazil jsem na Chapajeva (posledních 100 výškových metrů v hlubokém sněhu a bouřce). Z vrcholu Chapajeva do C2 je to už jen po fixech. Poslední hodina a člověk si odpočine. Z C3 do C2 nám to trvalo 6 h. Ve dvojce jsme se zase všichni sešli – Ryšo, Maruška, Radek, Petr, Pavel a Kuba. Dali jsme čaj, jeden travellunch a karty o kliky.

 

83

Ilustrační foto ze 14. dne při cestě z C2 do C3.

Den 17: Ráno jsme se probudily do krásného slunečného dne. Dali jsme snídaní a vše zabalily. Už nás čekal sešup do BC, takové 3 hodinky. Stále jsem byl ve velice nepěkném fyzickém stavu, ale byl jsem schopen posnídat. Po dvou hodinách jsme se dostali do C1, kde nás čekaly další věci, které musíme dostat z kopce. A když jsme se dostali pod kopec, čekali nás tam další věci, které musíme dostat do BC. Batoh už byl tak těžký, že sem měl vážně problémy dostat ho na záda. Poslední cesta přes ledovec a hurá na kolu, pivo a slivovici. Těch finálních 6 dní bylo náročných jak blázen, každý den do totálního vyčerpání. A k tomu si ještě člověk přinese s Chána 200 kliků. Další dny už byly jen o pohodě (čti pivu a žrádlu).

 

107

Obžerství v Biškeku.

Takže vidíte, že v podstatě nic dramatického se nestalo. Tři z nás Chána dali (česká část výpravy – Já, Pavel a Petr). Skoro celou dobu jsme měli pohodu a azuro. Shodil jsem jen 2 kg, které jsem hned v Biškeku nabral (Burgry za 70 somů). Výlet se mi líbil, a až zapomenu jaká to byla kurevská dřina a v paměti mi zůstanou jen krásné výhledy, vydal bych se znovu na nějaký kopec.

 

XIAOYI
Už jen úleva a spokojenost.

 

Please follow and like us:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *