Súľovské skály jsou národní přírodní rezervace nacházející se kousíček za Žilinou, směrem na Trenčín. Z našeho pohledu byly vždy opomíjené. Jednak je to malá oblast a hlavně se jedná o nízké kopce. Tyto předsudky nám dlouhá léta bránily Súľov navštívit. Ale tyto Velikonoce se souhrou náhod (hlavní roli hrálo špatné počasí v našich tradičních slovenských destinacích -Fatry, Tatry a časová tíseň). Proto jsme zamířili na Súľov. Už cesta nám naznačovala, že jedem na Slovensko zbytečně. Od Těšína pršelo a od Čadce sněžilo. Další fejk udělal druhý člen výsadku Wiper. U Žiliny najel na slovenskou dálnici (takže 20 km za 10 euro). Očividně Wiperovi není líto peněz, bo 3 dny zpátky jel s přítelkyní na Velkou Raču a dostal hned za čárou 50 euro pokutu za rychlost.

Do vesnice Súľov jsme dojeli v 6:20 slovenského času. Sněžilo, ale nebylo zima. V podstatě jsem jen chtěl řidiči poděkovat, že den před tím šel na kolaudaci a nepil a vstával ve 3:30 českého času, abychom jeli do takového marasmu a otočil to zpátky.

DSC_0367   DSC_0368

Ale dopadlo to dobře, neotočili jsme to na parkovišti a vyrazili po červené na rozcestník Lúka pod hradom. Tam jsme to stočili na zelenou směrem na zříceninu Súľovského hradu. Tam jsme v zápalu nadšení a boje s živly nedorazili. Turistická značka šla po vrstevnici a vyhýbala se jako čert kříži hřebenovým skalkám. Protože jsme poháněni základními zákony horolezectví/dobrodružství/šílenství:

1. Nechodit po stezkách, po kterých se může pohybovat i důchodce.

2. Dostat se na místa s co nejlepším výhledem na scénu.

3. Zažít co největší dobrodružství.

vyrazili jsme na první skalku začínajícího hřebene. Tímto jsme naplnili všechny 3 zákony. Cesta na skalky vedla po prudkém svahu po bukovém listí a dvou centimetrech čerstvého prašanu (1. zákon – cestou necestou). Na každou skalku byl finální výšvih lezeníčko. Nic těžkého, ale protože vápenec byl pocukrovaný čerstvým prašanem tak to klouzalo a pod sebou jsme měli nějaký ten vertikální metr (3. zákon). A samozřejmě na vrcholku věže jsme měli dramatické výhledy na čerstvě zasněženou krajinu (2. zákon).

DSC_0360

Na každé věžičce jsem zařval na Wipera: Hele tam je vyšší. A šli jsme, až kam to šlo. Nakonec jsme usoudili, že se na nejvyšší věžičku normálně nedostaneme (a přece po schodech nepůjdeme), takže jsme to stočili na Bradu. V této oblasti už jsme se o nic nepokoušeli. Jednak zde byly snadno přístupné vyhlídky a taky už jsme nechtěli dráždit štěstěnu a někde uklouznout. Nakonec se z dramatických scénických podmínek vyklubalo krásno. Do konce výletu nám svítilo sluníčko.

DSC_0380 Jakmile jsme se dostali na protilehlý hřeben začali jsme sestupovat na louky do údolí. Údolí od vesnice je ze 3 stran uzavřené což vytváří fantastickou scénu na kochání a focení. DSC_0382

DSC_0386 DSC_0388

DSC_0395

DSC_0397

Please follow and like us:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *