Naše výprava do Norska čítala tři členy: mě, bráchu Ondru (momentálně absolutně bez fyzičky a psychicky taky hodně vyměkl) a mojí lásku Janu (nesnáší hory). Super parta na dvoutýdenní šlapání po horách. Než začneme, je třeba nastínit sled událostí, které vedly některé členy výpravy k tak epickému pokusu o sebevraždu.

Než jsme dojeli pod nejvyšší horu Galdhopiggen (2469 m. n. m.), podstoupili jsme strastiplnou 12 h cestu z Prahy do švédského národního parku Kosterhavet. Jeho nádherné scenérie nás naprosto dostaly. Po kochačce ve Švédsku jsme se rozhodli cestu dorazit a dojet do Osla. Proč ne, je to jen dvě hoďky. V Oslu jsme si zašli do Kon-Tiki a poté do Fram muzea. Následně jsme se rozhodli, že večer už budeme spát pod hvězdami, a tak jsme se rozjeli směrem na Hemsedal. Zasloužený spánek po 24 hodinách cestování docela bodl. Neměli jsme ani chuť na pivko. Druhý den jsme si dali rychlý, ale intenzivní výstup na Horu Skogshorn (převýšení 800 m na 4 km – pokud to přepočteme na námi oblíbený koeficient Lysé hory, je to stejně vysoko, ale dvakrát kratší cesta). Zde už nejmenovaní mužští členové výpravy začali remcat, že takhle si dovolenou nepředstavují. Uklidnil jsem je tím, že další den už bude odpočinkový. Což byla samozřejmě lež, protože jsme další den jsme měli jít na nejvyšší horu Norska.

Výstup na Galdhopiggen jsem naplánoval nejtěžší chodeckou variantou z vesničky Spiterstulen. Celkové převýšení je na trase 1600 m. S tím, že prvních 700 m je vertikála. Poté se hora trochu uklidní, ale ne zase tak moc. Těžkou variantu jsem nevybral ze sadistické radosti z utrpení jiných, ale z ryze praktických důvodů. Kratší a o hodně lehčí varianta výstupu vede přes ledovec. Protože moje žena ani brácha se neumí pohybovat ve vysokohorském terénu, byla tato varianta zamítnuta.

Výstup jsme započali v 8 ráno za krásného počasí. Svojí ženu jsem uklidnil, že když dala Skogshorn, tak dá i Galdhopiggen. Ondra je přece jen více znalý horského terénu, proto jeho uklidňování trvalo podstatně déle. Postupem času moji manželku opouštěla bojová nálada. S každým metrem byla víc a víc nasraná. A i když těch metrů nebylo moc, už nadávala jako špaček. Že prý kdo vymyslel takovou cipovinu – furt do kopce. Dorazil jsem ji tím, že jsem jí zakázal sníst náš oběd po 30 min chůze. Po zhruba dvou hodinách jsme se dostali na první sníh. To znamenalo, že máme dobrý čas. Ale Jana už nechtěla pokračovat dál. Ještě jsme ji s Ondrou přesvědčovali, ať s námi jde k dalšímu horizontu a tam se rozhodne, jestli to hecne. Do dnes děkuji vikingským bohům, že tak neučinila. Jakmile jsme se dostali na horizont, vztyčila se před námi gigantická, kolmá, vrcholová partie hory Svellnose. V té chvíli jsme se od srdce zasmáli, jak jsme byli rádi, že Jana už cupitá dolů. Ta by nás rozsekala jak hady, a to by ještě nevěděla, že takové kopce jsou tam tři. Pokud s sebou mám takové gaučové typy, jako je brácha a žena, preferuji dávkovat informace po velice malých dávkách, nebo raději žádných. Nechci je zbytečně stresovat víc, než už jsou.

DSC_1494

Jakmile jsme nemuseli jít velice nudné pomalé tempo s Janou, okamžitě jsme s Ondrou nasadili závodní tempo. Důvodů k tomu bylo několik. Jednak jsem nechtěl Janu nechávat samotnou zbytečně dlouho. Také to, že jsme se do sjezdovky plazili jak slimáci a tím jsme ušetřili neskutečně moc sil. A za třetí před námi šly dvě štíhlé norské laňky v legínách a takového výhledu jsme se nechtěli vzdát. Nakonec jsme všechny ty turisty, co nás předbíhali na začátku, pořezali ještě před vrcholem Svellnose. Ale i na nás se takové brutální tempo podepsalo a museli jsme si dát oběd. Naneštěstí nás čekal menší sestup a poté hodně prudký výstup na další předvrchol jménem Keijlhaus. A poté zase dolů a po sněhu poslední prudká část až na samotný vrchol Norska. Zde Ondra zvyklý na nicnedělání rezignoval a prohrál nevyřčený, ale zato věčný sourozenecký závod. Samozřejmě jsem se mu na vrcholu patřičně vysmál. Po náležitém občerstvení pivem Radegast a cigaretkách Sobranie jsme se jali sestupovat. Zde musím oba účastníky sestupu pochválit (sebe i jeho). Pojali jsme se toho tak, jako bychom byli na beskydské sedmičce. Během 90 min jsme se dostali z vrcholu na parkoviště. Celou cestu jsme běželi, sjížděli sněhová pole, skákali z kamene na kámen. Miluju seběhy a tento byl jeden z nejkrásnějších. Měl všechno: fenomenální výhledy, nekonečné skákání z šutru na šutr, a na konci, když už kolena povolují měkkou pěšinku.

DSC_1502

DSC_0478

K autu jsme se dostali o 5 min později než žena, která naopak nenávidí šutry a neumí po nich chodit. Celkově nám to trvalo 5,5 h. Nakonec super čas, ale rozsekaní jsme teda byli jak psi.

PS: A to větší část výpravy (Jana, Ondra) nevěděli, že další den bude možná fyzicky ještě horší .

DSC_0485

DSC_1496

Please follow and like us:

2 Comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *