Trolltunga

Když už člověk nemůže být více hrdý na svojí manželku

Troltunga je jedna z nejznámějších vyhlídek v Norsku. Takové to „must see“ místo pro normální turisty. Objevila se také v našem itineráři. Pro normální turisty, jakože v našem týmu byli takoví dva, je to prý hodně náročná túra. Propozice jsou následující: začíná se ve čtyřech stech metrech nad mořem z parkoviště. Tam si člověk může vybrat jít asfalto serpentýnami 4 km na platíčko, a nebo může vzít zavděk starší,  o hodně prudší kilometrovou trasou. Kdo mě zná, ví kudy jsme se vydali. Poté se více méně pokračuje po rovince až k vyhlídce. Celkově je to na jednu stranu 11 nebo 14 km podle varianty nástupu.

IMG_20180818_073955

Za prvé jsem věděl, že Janička nemá ráda dlouhé stoupání kamkoli, a za druhé jsme měli hodně špatnou předpověď. Přestat pršet mělo až v 15 hodin odpoledne. Ale světe div se, po několika prochcaných dnech, ráno nepršelo. Že by si to u nás chtěl Odin vyžehlit? Možná. Spíš nás chtěl vylákat daleko do hor a pak na nás pustit normální norské počasí (čti docela masakr, kdy i voda z vodopádu padala nahoru, ale k tomu se dostaneme později).

IMG_20180818_083710

Na plato v 1000 m.n.m. jsme se dostali docela rychle. Všichni jsme už byli zoceleni z předchozích výletů po norské přírodě. Prostě jsme věděli, že to je královská etapa a není se na co šetřit. Nálada byla skvělá, počasí na tričko. ALE!!! Jakmile jsme se dostali nahoru, začalo poprchávat. Furt v klidu. Byli jsme připraveni, Jana novou elegantní norskou pláštěnku, já českou membránovou bundu  (která za všech okolnosti prochčije neuvěřitelně rychle – posraná nejmenovaná japonská membrána) a Ondra měl nějakou šílenou membránovku půjčenou od pankáče Venci (nikdy ho nezklamala, což je záhada).

Od této chvíle dále nepřestalo pršet, jen se to zhoršovalo. Samotný déšť nevadil, bylo docela teplo. Norové okolo nás v kraťasech a dalších plážových výdobytcích nebyli vůbec nervózní. To bylo super, počasí na nic, ale všude dobrá nálada. To nás asi zmátlo a přimělo pokračovat do dokonalé pasti nachystané Odinem.

IMG_20180818_085634

Po krátkém intermezzu na rovince se cesta zase vydá nahoru, ale jen do 1200 m.n.m. Od této chvíle začalo jít více do tuhého. Dostali jsme se na hlavní plato dnešního dne. Rovinka s sebou nepřinesla kýženou fyzickou úlevu, ale šílený protivítr. Já už byl jak v bazénu, Janička zpocená či mokrá v pláštěnce tak samo a Ondra, ten už hledal horskou službu. Ale stále nikdo ani necekl, že by bychom otočili. Však jsme byli na cestě slabé dvě hodiny. Máme za sebou 8 km, z celkových 14. To dáme a předpověď se má zlepšovat. Okolo nás stále hodně Norů, pár docela odvážně oblečených Poláků. Nikoho jsem neviděl otočit se, lidí spíš přibývalo (na začátku jsem zapomněl říct, že je neděle :D). Já s Janou jsme vytáhli rukavice, já obyč běžkařské, pro Janu jsem měl gore Millety – taky prochcaly). Ondra nic neměl. Vítr se stupňoval tak, že dopadající déšť řezal a hodně bolel přes jakoukoli část oblečení. Nakonec jsme se probojovali na 3 km od kýženého cíle. Kompletně mokří, svaly na nohou úplně zmrzlé, nasraní ze silného dešťo-větru jsme s Ondrou usoudili, že to je pro nás konec. Nikdo nás nemusel dlouho přemlouvat, když jsem viděl jak duje vítr přes útes. V tom nás došla Jana a mluví: „Dupejte deme, je tu zima na vaše lelkování.“. Nevěřím, tělo mě zaplavuje hrdostí na svojí ženu. Že by konečně našla duši horala? Ne, ona jen nevěděla, že jsme to s Ondrou odpískali a taky si myslela, že za pár kroků už tam jsme.

IMG_20180818_090101

Ondra to otočil a začal se vracet. Já s Janou jsme pokračovali k našemu cíli, ale po sto metrech jsem ji zastavil a ukázal kam až musíme. Okamžitě a bez keců započala návratovou sekvenci. Já si udělal poslední fotku a videjko s Trolltungou v dáli. Janu jsem překvapivě dostihl až za dlouho. Norské počasíčko ji vybičovalo k nebývalé rychlosti. Přivítala mě s povděkem, protože už začínala o mě mít strach. To jsem teda od plážového povaleče moc rád neslyšel a vyčinil jsem ji, že si ze mě dělá srandu a že je to přesně naopak. Ondru jsme dohnali zanedlouho. Byl schovaný jak mokrá slepice za šutrem a snažil se kouřit prochcané cigárko. Šíleně se mu ulevilo, ale ne proto, že by se bál jít sám, nebo že by se nám něco stalo, ale proto, že celou cestu šel a v hlavě měl jen to, že on otočil a Jana ne. To nás hodně pobavilo a nakoplo k dalšímu úniku z bazénu.

IMG_20180818_093133

IMG_20180818_093137

Čekalo nás 8 km v dešti a větru, po rovince nebo v sestupu. Není to zas tak moc, ale s přibývajícím časem naše těla víc a víc promrzávala. Já jsem promrzl do takového stádia, že jsem skoro nemohl hýbat prsty na rukou. V tom se mi začalo chtít neodkladně na malou, ale věděl jsem, že jestli sundám prochcané rukavice, tak už je na ruce zpátky nedostanu. V tom mě napadla spásná idea, že otestuji lásku své ženy a poprosím ji o asistenci při této choulostivé operaci (měla na sobě o několik čísel větší rukavice, které si mohla poté nandat zpátky). Kupodivu moc neprotestovala, pádné argumenty zmrzlých rukou a prochcaných kalhot ji přesvědčily. Jala se mě zachraňovat. Musím říct, že tak skvěle sem se dlouho nenasmál. Po této epizodě jsme začali rozebírat, jestli by to samé byla ochotná udělat i pro švagra. A světe div se, tvrdila, že kdyby byl v zoufalé situaci tak prý jo. Svatá to žena.

IMG_20180818_105022

Když jsme se dostali na nižší platíčko 4 km od parkoviště, začali jsme potkávat další skupinky veselých, ale obskurně oblečených Norů. Nejvíc mě dostal týpek, co měl na sobě kraťasy a bavlněnou mikinu Timbrland. Vždycky jsem se považoval za tvrďáka, ale tento moment v šíleném severském počasí mi ukázal, že jsem jenom obyčejná středoevropská slečinka, zvyklá na mírné počasí všeho druhu. Bohužel nám asi vikingská krev v žilách nekoluje.

Po další hodince jsme se dostali k autu, které jsme roztopili do podoby ruské báně. Ohřáli jsme se, najedli, a přichystali na další norské dobrodružství.

 

Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *